rybarske sdruzeni
úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka

První písemné záznamy o zakládání rybníků a o rybničním hospodaření v českých zemích jsou z 11. a 12. století. Nejstarší rybníky patřily klášterům, hlavní chovnou rybou byl i kapr (především pro svou vysokou životnost, dobré výsledky v rozmnožování, relativně rychlý růst a velmi dobré přežívání, navíc také vysokou kvalitu svého masa); s žádnou jinou rybou nebylo možno dosáhnout takových výsledků.Vedle klášterů byly rybníky ve 13. století i součástí feudálních panství, doba od poloviny 14. století pak už je počínající etapou výrazného rozvoje rybníkářství. Císař Karel IV. podporoval výstavbu rybníků, zdokonalila se jejich stavební technologie, rybníkáři se pouštěli i do budování rozlehlých nádrží, což dosvědčují v té době vzniklé rybníky Dvořiště, Holná či Velký rybník u Doks (dnešní Máchovo jezero). Karel IV. zřizoval rybníky nejen z prostředků královské komory, ale přikazoval je také stavět stavům a městům s cílem dát lidem hojnost ryb. Některé rybníky v oné době vznikaly nejen z potřeb rybochovných, ale také jako řešení vodohospodářských problémů (např. meliorace bažinatých oblastí). Přes výstavbu několika velkých rybníků byly tehdy budovány především rybníky menší, stavebně nenáročnější. Postupem času rybníkáři zjistili, že lepších produkčních výsledků se dosahuje v rybnících vybudovaných na úrodných půdách. To přineslo přesun výstavby nádrží do Polabí a jiných nížinných oblastí. V oné době se stavěly rybníky jen jednotlivé, nikoliv pozdější rybniční soustavy. V pozadí stála primitivní chovatelská praxe, kdy do rybníku se vysazovaly matečné (generační) ryby, které se vytřely a zůstaly zde pět, většinou však šest let. Vytřený plůdek mezitím odrůstal, matečný kapr se každým dalším rokem znovu vytíral a zakrátko byl rybník z nedostatku potravy přeplněn podvyživenými a tedy malými rybami různých ročníků. S vodou navíc do rybníka vstupovaly plevelné ryby a především štiky, které na druhé straně obsádku vyžíraly. 

Počátek 15. století znamenal v rybníkářství kvalitativní obrat. Do praxe totiž vstoupila metoda odděleného chovu plůdku, násady a tržního kapra, což obratem přineslo významné zvýšení hektarové produkce. Politicky neklidná válečná doba spolu s husitským revolučním hnutím sice rozvoj rybníkářství zbrzdila, ale jen na čas. 

  

Zlatý věk rybníkářství začal v českých zemích koncem 15. a pokračoval po celé 16. století. 

V té době dochází k bouřlivé výstavbě rybníků, ty jsou pokládány za velmi výnosné investice a proto se v jejich budování angažuje nejen šlechta, ale i svobodná města či jednotliví měšťané. Namísto individuálních rybníků se po celých Čechách, na Moravě i ve Slezsku začínají stavět celé rozsáhlé rybniční soustavy. Odhaduje se, že koncem 16. století zde existovalo kolem 25 tisíc rybníků o celkové výměře kolem 180 tisíc hektarů (tedy více než trojnásobek současného stavu).

Významnou osobností konce 15. století byl Vilém z Pernštejna, který na převzatém panství Hluboká nad Vltavou začal budovat rybníky a vytvořil v jižních Čechách první ucelenou rybniční soustavu s hlavním pětisethektarovým rybníkem Bezdrev. Zhruba ve stejné době začala vznikat další velká rybniční díla a soustavy v okolí Třeboně. Prozíraví Rožmberkové zde vybudovali desítky nových velkých rybníků (např. Starý Koclířov /1491/, Ruda /1495/, Velký Tisý /1503-1505/). Vynikajícím rybníkářem v jejich službách byl Štěpánek Netolický, který vedle samotných rybníků začal v roce 1508 budovat i vodní osu třeboňské rybníkářské oblasti, 45 km dlouhou Zlatou stoku, která poté umožnila zřídit další velké rybníky - Opatovický (1510-1514), Horusický (1511-1512) či Kaňov (1515). 

Dalším jihočeským vynikajícím stavitelem rybníků byl Mikuláš Rutard, jehož rybniční soustava poblíž Chlumu u Třeboně patří k evropským unikátům pozdně středověkých vodohospodářských děl. Zejména odvážná stavba Staňkovského rybníka, nejhlubšího v Čechách, je dokladem jeho mistrovství. Nejznámější rybníkářskou renezanční postavou je však Jakub Krčín, regent všech rožmberských panství. Krčín byl osobností velice rozpornou, v každém případě však pro rožmberské dominium nepostradatelný svým mimořádným ekonomickým myšlením a hospodářskými zásahy, které Rožmberky posouvaly daleko před ostatní české pány. Jeho přičiněním (spolu s využitím mocenského postavení) vznikly odvážné rybniční stavby; v roce 1570 zahájil budování Nevděku (později přejmenovaného na Svět), roku 1571 následoval Spolský, 1574 rozšířil Opatovický, 1577 započal stavbu Potěšila a rozšířil Naději a Skutek, roku 1580 rozšířil Dvořiště a Záblatský, a následovaly přečetné další rybníky. Jeho životní dílo však ještě stálo před ním. Až v roce 1584 se pustil do gigantické stavby rybníka Rožmberka jako pocty svým chlebodárcům a nakonec i svého památníku. Současně s tím vyřešil průtok povodněmi ohrožované Lužnice nově budovaným rybníkem a její vodu bezpečně převedl svou Novou řekou do Nežárky. Stavba Rožmberka trval šest let, během této doby ještě rozšířil rybníky Vlkovický a Horusický. Po dokončení Rožmberka opustil Krčín rožmberské služby a zbytek svého života trávil na sedlčanském panství, kde rovněž nezahálel (mj. zde vedle dalších menších rybníků postavil i nádherný dvaapadesátihektarový Musík). 

 Do historie zlaté doby rybníkářství v českých zemích se nesmazatelně zapsal i olomoucký biskup Jan Dubravius. Sám znalec rybničního hospodaření, v průběhu let 1535-1540 sepsal základní dílo starého českého rybníkářství, jež se pod názvem O rybnících stalo v četných překladech na staletí učebnicí evropského chovu ryb. V podstatě lze říci, že zásady tlumočené Dubraviem platí v obecné rovině dodnes.

 

 

Třicetiletá válka (1618-1648), která zasáhla téměř celou Evropu, přinesla vedle ztrát na životech i nedozírné materiální škody a profesní úpadek veškeré hospodářské činnosti. Promítlo se to přirozeně i do chovu ryb. Četné rybníky byly poškozeny prokopáním hrází či zničením vypouštěcích zařízení, mnohé další pak nebyly vůbec napuštěny, neboť je nebylo čím nasadit. V druhé polovině 17. století se sice podařilo tento úpadek mírně zastavit, ale do skutečné renezance chovu ryb bylo daleko. Spíše to bylo jen jakési vytloukání klínu klínem, jak později o této době napsal vynikající rybniční hospodář Josef Šusta.

 V zemědělství se ve druhé polovině 18. století začala situace měnit. S růstem obyvatelstva narůstala i poptávka po potravinách, patenty Josefa II. navíc uvolnily rozvoj zemědělství, to opustilo úhorový systém hospodaření a přešlo k pevným osevním postupům a střídání plodin. Tento pokrokový nástup však rybníkářství nejen nezachytilo, naopak rybníky jako jediná rezerva pro rozšiřování zemědělské půdy začaly být vysoušeny a přeměňovány na pole a louky dávající větší užitek. Postupně tak plocha rybníků klesla na celkových zhruba 77 tisíc hektarů, tedy na méně než polovinu stavu, jaký byl v závěru 16. století. Rušení rybníků probíhalo intenzivně především v úrodných oblastech (Pardubicko, Poděbradsko, Jičínsko, Plzeňsko, jižní Morava), méně intenzivně v jižních Čechách, kde přeměnou rybníků založených na zamokřených půdách nebylo mnoho co získat. Do roku 1840 klesla výměra rybníků o dalších zhruba 40 tisíc hektarů. Nicméně vysvětlovat tento úpadek českého rybníkářství jen preferencí klasického zemědělství by nebylo objektivní. Chov ryb se totiž během dvou století propadl z pozice vysoce rentabilního a profesně zdatného odvětví v doslova extenzivní prvek celé zemědělské soustavy, který nebyl schopen konkurence.

Teprve ve druhé polovině 19. století začalo docházet k mírnému pozitivnímu obratu. Stály za ním tehdejší vynikající osobnosti především z řad praktiků. Z nich je možno jmenovat třeboňského panství Václava Horáka (1815-1900), jehož hospodářské zásahy spolu s dodržováním chovatelské kázně zvýšily rybniční výnosy, a především pak ředitele třeboňského panství Josefa Šustu (1835-1914), jenž svá rybochovná patření v oblasti letnění a hnojení rybníků, přesného stanovení hustoty obsádek, výtěru kapra, chovu candáta a marény  a zejména pak výživy kapra opíral o důkladné vědecké studium. Do Šustovy rybářské generace patřil I jinak  mladší Theodor Mokrý (1857-1945), správce lnářského  rybničního hospodářství, známý navíc I prošlechtěním nové odrůdy kapra, tzv. lnářského modráka. 

 

 

Za první republiky (1918-1939) se rybniční chov ryb po počátečních problémech rozvíjel celkem příznivě, vedle kaprového rybníkářství se začínaly objevovat i chovy pstruha duhového (do Evropy byla tato ryba dovezena z Kalifornie v roce 1881 a už roku 1888 se o její odchov pokoušel rybářský spolek v Kadani). V prvním desetiletí po vyhlášení republiky vznikla ve Vodňanech rybářská škola (1920) a o rok později v Praze státní rybářský výzkumný ústav, mnoho tisíc hektarů rybníků bylo rovněž zestátněno, produkce tržních ryb narůstala (v roce 1930 činila více než 3200 tun), nicméně konec tomuto slibnému rozvoji však ve třicátých letech učinila hospodářská krize. Druhá světová válka (1939-1945) pak tuto stagnaci i pozdější propad jen dotvrdila.

 

Po válce 2. světové válce přešly rybníky do majetku státu, po organizačních peripetiích vznikl státní podnik Státní rybářství, který jednoznačně ovládal veškerý chov ryb. Skutečností je, že pod vedením této organizace byly rozpracovávány a účelně zhodnocovány nové chovatelské technologie znamenající rychlý růst produkce (v pozadí tohoto boomu ovšem stál absolutně nenasycený socialistiscký trh, který vděčně přijímal jakékoliv množství vyprodukovaných ryb). V roce 1989 bylo na území dnešní České republiky vyprodukováno zhruba 17,3 tisíce tun tržních ryb.

 

Po roce 1989 došlo k privatizaci bývalých podniků Státního rybářství, většinově na jejich základě vznikly akciové společnosti a společnosti s ručením omezeným, do sektoru chovu ryb vstoupily i soukromé osoby. O současném chovu ryb na našem území pak blíže hovoří kapitola pod názvem Produkční rybářství České republiky.