rybarske sdruzeni
úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka úvodní fotka

Svébytný svět produkčního rybářství má zajímavostí na rozdávání. Od dávných dob až po současnost jsou ryby, rybníky i rybáři předmětem zájmu laické veřejnosti nejen proto, že mají blízko k přírodě, ale že také představují tradiční a slavnou součást naší historie, jejich „mokré“ osudy jsou obecně přijímané - prostě tento starý cech má dodnes osobité kouzlo. Pokusme se připomenout si několik zajímavých drobností dokreslujících tento obor.

 

Odkud kapr připlaval

Dlouhá desítiletí se tradovala hypotéza, že kapr do Evropy připutoval z daleké Číny. Jak však fyzicky „připutoval“, to nikdo nevysvětloval. Až v polovině šedesátých let minulého století vznikla v tehdejším Československu hypotéza mnohem realističtější. Přišel s ní tehdejší bratislavský (a po své emigraci dnes významný světový) ichtyolog Dr. E. Balon, který domestikovaného kapra spojil s dávnými osudy divokého dunajského kapra-sazana. Zjistil totiž, že existuje přímé spojení mezi sazanem a rybami ceněnými ve starém Římě. Kapr byl totiž v dunajských vodách odlovován vojáky římských legií tábořících při svých taženích podél Dunaje, a jako vysoce ceněná pochoutka pak živý přepravován do tehdy módních tzv. piscin, umělých nádrží - sádek římských patricijů, z jejichž rodin se většina velitelů u Dunaje tábořících vojsk rekrutovala. Zda to bylo ještě v průběhu existence nebo až po rozpadu římského impéria, kdy kapr opustil patricijské pisciny a vydal se ke své domestikaci do severněji položené střední Evropy, už nikdo nepotvrdí. V každém případě však Balonova hypotéza má racionální jádro podložené odkazy na dávnou literaturu i nálezy kostí sazana na březích Dunaje pod Děvínem. I proto byla vědeckým světem přijata. Dnes tedy už téměř definitivně víme, že evropský kulturní kapr nepochází z Číny, ale z na ryby bohatých dunajských ramen, kde ve své původní formě se štíhlým válcovitým tělem přežívá dodnes v izolaci od současných rybničních forem.

 

Rybník Rožmberk

Náš největší rybník (647 ha) poblíž Třeboně, nerozlučně spojený se jménem svého zakladatele Jakuba Krčína, je dokladem velikosti českého rybníkářství 16. století. Krčín, postava mimořádného rybníkáře a rožmberského ekonoma evropského formátu, ale také egoisty a sociálně tvrdé osobnosti, věděl, že nebezpečí opakujících se záplav na Třeboňsku může ohrozit a dokonce zmařit už existující rybníky i samo město. Odtud zřejmě pocházela jeho myšlenka vybudovat rozsáhlé vodní dílo, které by bylo schopno spoutat i „zlé jarní vody“ řeky Lužnice. V květnu 1584 pak Jakub Krčín zahájil své velkolepé dílo. Zamýšlený rybník Rožmberk pojal v plném smyslu slova jako údolní nádrž, jež měla zadržet vody Lužnice a umožnit jim rozlití do výměry, jaká do té doby na jihu Čech neměla obdoby. Jako znalec místních vodohospodářských poměrů však věděl, že zachytit jedinou hrází Lužnici s povodím kolem 1100 km2 by bylo neúnosným rizikem. Proto souběžně se zahájením stavby rybníka prokopal umělou spojnici mezi řekami Lužnicí a Nežárkou, jejímž posláním bylo regulovat průtok a nadbytečnou vodu odvádět mimo rybník Rožmberk. V průběhu pouhých dvou let zde vznikl s názvem Nová řeka kanál dlouhý přes 14 km. Současně s tím pak pokračovaly práce na Rožmberku. Stavba hráze a příslušenství rybníka se protáhla na šest let (1584 - 1590).

Vedle námezdních rybníkářů (stavbařů) se na ní podíleli četní poddaní z okolních vesnic. Pracovalo zde najednou až 800 lidí za denní mzdu 4 až 6 grošů, navíc s nárokem na půl bochníku chleba a dva žejdlíky ovesného piva. Vybudována byla mohutná hráz 2430 m dlouhá, v základech široká až 51 a v koruně 13 metrů, obsahující kolem třičtvrtě milionu kubíků materiálu. Bylo do ní zasazeno 16 odpadních trub a opatřena mohutnými jalovými přepady. Po dokončení měl Rožmberk výměru kolem tisícovky hektarů a mohl zadržet až 50 milionů kubíků vody. Koncem léta 1590 se rybník začal napouštět; Jakub Krčín se však ze svého vrcholného díla příliš dlouho netěšil. Po prvním, zřejmě předčasném napuštění se ještě nepevná hráz začala na několika místech bortit a hrozilo její protržení. Na opravu bylo ihned povoláno 1600 poddaných, kteří po dvou týdnech možnou katastrofu zažehnali.

 

Začátky českého rybářského školství a výzkumu

Už dlouhá desítiletí jsou jihočeské Vodňany mekkou rybářského školství a výzkumu. Jak ale k tomu došlo?

První podněty k zřízení odborného rybářského školství vznikaly koncem 19. století, ale neměly ještě pevné kontury. Intenzivnější tlak, spojený už s městem Vodňany, se datuje počínaje rokem 1909. Tehdy byl předsedou Jihočeského rybářského sdružení zvolen vodňanský starosta Ferdinand Mašek. Ten dal za město hmotné a majetkové záruky podpory takovému záměru. Založení školy však zmařilo vypuknutí první světové války v roce 1914 a celá záležitost mohla být oživena až po jejím skončení, navíc v příznivé atmosféře nově vzniklého československého státu. V lednu 1920 pak byla dvouletá rybářská škola vyhlášena za zřízenou. Prvním ředitelem školy byl jmenován Vácslav Josef Štěpán. O něco později vyrostla nová budova školy, také rozlehlé školní pokusnictví a rybí líheň. Věhlas školy pronikal až do zahraničí; v letech 1924-1939 ji navštěvovala řada studujících z Bulharska, Polska, Rumunska, tehdejšího Sovětského svazu a zejména z Jugoslávie.

Historie rybářského výzkumu původně s Vodňany spojena nebyla. Vědecká poznávání rybářských zákonitostí měla své osobnosti zejména v Josefu Šustovi (1835-1914), řediteli třeboňského panství, který propracoval především nové postupy v rybničním chovu ryb, a v Dr. Antonínu Fričovi (1832-1013), profesoru zoologie na Karlově univerzitě, jenž jako první v Evropě razil cestu soustavnému hydrobiologickému výzkumu vnitrozemských vod. Na těchto základech vznikl v roce 1921 v Praze Výzkumný ústav rybářský a hydrobiologický (VÚRH). Ve Vodňanech už v této době pracovala ve spojení s rybářskou školou samostatná výzkumná rybářská stanice, přiřazená poté k VÚRH v roce jeho založení. Postupem let se stále naléhavěji ukazovalo, že rybářská věda by měla být blíže rybářské praxi. Při hledání odpovídajícího místa pro přesun ústavu padla konečná volba na Vodňany nejen pro jejich jihočeskou lokaci, ale také pro velkorysou nabídku města dát ústavu k dispozici dosavadní městské rybníkářství s více než 200 hektary rybníků spolu s pozemky na výstavbu vlastního pokusnictví. V březnu 1953 se pak VÚRH do Vodňan definitivně přestěhoval a sídlí zde dodnes.

 

Výlov nejen nevodem

Ten, kdo se přijede podívat na výlov rybníka jednou za čas, stále žije v zajetí představy zátahu ryb sítí zvanou nevod, jakousi velkou „kapsou“ s horní šňůrou nesenou plováky, a dolní šňůrou zatíženou olověnými zátěžemi, obtížně taženou bahnem rybníka k břehu mnoha rybníkáři. Ostatně, takhle jsou výlovy charakterizovány v četných filmech i na plátnech obrazů. Doba zátahu nevodem sice ještě nevymizela, ale v podmínkách, které to umožňují, je nevod nahrazován tzv. podložní sítí. Jde o rozměrný čtverec síťoviny, který rybáři opatrně položí v lovišti, nechají ryby naplavat nad něj, a poté síť i s rybami zvednou a přesunou ji k lovišti. Je to proces pracovně výrazně snazší, většinou i efektivnější než zátah nevodem. Pravda, trochu se z něj vytrácí ono pro laika tradiční a tolik v umění zobrazované kouzlo zátahu s rybníkáři bořícími se v bahně, ale ani rybníkářství nemůže být imunní vůči novým pracovním postupům, zejména pokud přinesou ulehčení namáhavosti práce (které i tak stále ještě dost a dost zbývá).

 

Šupináč nebo lysec?

Jsou zatvrzelí konzumenti chtějící ortodoxně buď kapra lysce nebo šupináče. Pravda, proti gustu žádný dišputát, jak se říká. Má ale tahle zatvrzelost nějaké objektivní opodstatnění? Odborníci, kteří o kapru vědí hodně, říkají, že ne. Stavbou těla jsou obě formy kapra totožné, ani výtěžnost svaloviny (tedy procentický podíl „masa“) se nikterak neliší, jediný rozdíl je v tloušťce kůže. Lysec (mající šupiny jen u hlavy, poblíž hřbetní ploutve či podél postranní čáry) má kůži silnější, pevnější, lépe se při opracovávání kapra stahuje, je vhodnější pro přípravu marinovaného kapra a mnozí ji na tepelně připraveném kapru doslova milují. Šupináč (s tělem cele pokrytým šupinami) má - po odstranění šupin - kůži jemnější, která se snáze tepelně upravuje, o něco hůře se ovšem stahuje. Ještě před desetiletím byl trh z pohledu šupináč versus lysec mnohem vyhraněnější; šupináč kraloval na domácím trhu, naopak lysec dominantně putoval na export. Teď se doma karta začíná vyrovnávat. Vyváží se sice stále více lysce, ale tuzemští spotřebitelé už nepreferují jednu z forem kapra, ale obě přijímají v téměř shodném poměru 1:1. Chovatelům kapra změny těchto tendencí nikterak nenarušují jejich práci; jsou připraveni na trh dodat to, co si konzumenti přejí - šupináče stejně jako lysce.

 

Filety z kapra

Vedle kapra živého nabízí rybáři i kapra opracovaného a připraveného ve formě podélně rozříznutých půlek ryby, „podkoviček“ (steaků) či v posledních letech i filetů. Jejich výhodou je čistý produkt bez žeberních kostí a s prořezanými drobnými ypsilonovitými svalovými kůstkami (filet projede pod soustavou blízce u sebe rotujících nožů, které kůstky rozruší). Po této úpravě jsou kůstky na jazyku nepostižitelné a nechávají nás při konzumaci takového filetu v naprosté pohodě před obavou spolknutí kosti (i když toto nebezpečí není zdaleka tak razantní, jak o něm v souvislosti s Vánoci tradičně referují média). Ti, kdož upřednostňují nákup živého kapra s jeho následným domácím opracováním, nejsou z pohodlnosti konzumace filetu vyloučeni. O jeho přípravě se hovoří v kapitole Co je dobré vědět o kuchyňské úpravě ryb. Pravdou je, že filetování kapra chce jistou opatrnost či zkušenost, ale není z kategorie úkonů, které by se nedaly zvládnout. Přesto je možná jednodušší (zejména pro toho, kdo šetří s časem) si filet kapra koupit již odborně zpracovaný. Připravit z něj oběd či večeři se pak dá stihnout do 20 minut.

 

Jak rybníkáři mluví

Každá profese má svůj slang a nejinak je tomu i v rybníkářství. Snad je možné dodat, že do něj jen minimálně vstoupila - na rozdíl od mnoha jiných profesí - němčina a že tedy zůstal založen na krásné nářeční češtině, což jej jistě šlechtí. Připomeňme si nyní některé typické rybníkářské výrazy.

Stejně jako kdysi hejtman, tak později i baštýř vydává povel k natažení plotu (dlouhé rovné sítě k zamezení úniku ryb z loviště) a jeho zavěšení na kliky (tyče zaražené do dna rybníka). Loď vezoucí nevod (zátahovou síť s jádrem, vakem) se stále ještěpíchá (odráží se bidlem). Po povelu rozdávej! (ke shazování sítě z lodi) nevod mizí v bahnité vodě loviště. Žezla nevodu (dřevěná držadla, kterými se reguluje ponor spodnížíně, šňůry se zátěží) zaujmou v rukou rybářů své postavení. Provázek (lano, kterým se táhne nevod) končí na roubících (krátkých dřevěných pákách usnadňujících táhnutí) pěšáků a hajných stojících v bahně na okraji loviště. Po jejich zabrání v nevodu přibývá ryby (kapra; vždycky jen v jednotném čísle). Příkazy ber! či ucházej!(povely řídící zátah) se mísí s křikem racků vybírajících běl (bílé plevelné rybky). Nevod už je přitažen ke kádišti (zvýšenému místu u loviště, kde stojí kádě pro vylovené ryby). V jádřeném nevodu (stahovaném na menší objem) ryba vaří (víří a pleská sebou). Pod ferulí (rybářským právem) se ryba kesery (mělkými podběráky s krátkou násadou) vydává (nabírá a podává) na řešátka (mělké nádoby), kde se brakuje(přebírá a třídí). Když je ryba vydána, rybáři si zakouří, loknou piva i rumu a jdou si znovu škrábnout (zatáhnout nevodem). Po lovení (výlovu) se uklízí nádobí (nářadí k výlovu). Nářeční vztah je i k samotným rybám. Říká se, že ryba se hnula (zvedla ze svého zimního lože)troubí (nouzově dýchá u hladiny)padá (hyne) a podobně. Stejně tak se rybník strojí (připravuje k výlovu)táhne (vypouští)courá(neutěsněnou výpustí uniká voda)stojí (odtok vody je zastaven). Těch výrazů by ovšem bylo daleko víc, než je možné ve zkratce připomenout.